Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dokument svým názvem odkazuje k takřka neprůstřelnému Cowspiracy, který se stal v některých kruzích legendou. Je tedy předem jasné, kam bude mířit. Mladý dokumentarista Ali Tabrizi se nám vynasnaží sdělit, jak komerční rybolov ovlivňuje diverzitu oceánů, jaká zvěrstva se tam dějí, jak to je s etiketami udržitelného rybolovu a kdy budou naše oceány bez ryb. Jde na to přitom postupně a logicky. Ukazuje svůj příběh. Ten začíná u týpka, jenž ve volném čase čistí pláže od plastového balastu, a končí u jednání s představiteli velkých koncernů a Evropské Unie.
Film ukazuje několik problémů, které v souvislosti s komerčním rybolovem nemusí být tak patrné. Pár jich tu pro poříklad vypíchnu. První je stiuace, kdy průmyslový komerční rybolov z oceánu vyloví i druhy, které nejsou primárním úlovkem. Do sítí s tuňákem se často dostávají i delfíni, kteří tu zemřou uvězněni a rybářské lodě je pak mrtvé házejí zpět do oceánu. Druhým je fakt, že nejvíce plastových nečistot v oceánu zůstává právě po rybářských lodích. Srovnání plastových brček a zbytků plastových rybářských sítí je neúměrný. Pak je tu business s trvale udržitelnými značkami, kdy firma zaplatí za značku, která ve výsledku není a ani nemůže být garantovaná. Film dává do souvislosti i to, že malí rybáři nemají šanci proti velkým průmyslovým lodím, jenž jim během chvíle vyloví většinu života z moře. Okrajově se zabývá novodobým otrokářstvím, vraždami ekologických pozorovatelů a masovým vybíjením „konkurence“, jakými jsou například delfíni, kteří také loví ryby.
To, co film říká a kam směřuje, je jasné, srozumitelné. Trochu mi vadí dojem senzace, který se snaží ze situace vytěžit. Chápu, že taková věc film lépe prodá, ale v očích člověka, který na dané téma viděl už možná i desítky jiných dokumentů, mi přijde úsměvný jakýkoliv pokus říkat, že jde o zamlčovanou pravdu. Jde spíše o pravdu, která nechce být slyšena a je to i důvod, proč se mnoha lidem nebude na podobný dokument koukat s dobrým pocitem. Je to stejné, jako když se právě děje nějaké bezpráví a vy se díváte někam jinam. Je to prostě pohodlnější. Správné je zasáhnout, pohodlné je přehlížet. Tvůrcům lze vytknout, jak moc tlačí na pilu. Najde se tu pár situací, které opravdu nahrávají konspiračním teoriím a dávají filmu mírný odér paranoii, což je škoda, protože vše co film říká považuji za důležité.
Naopak velmi výmluvně působí rozhovory se zástupci firem. A to ať už jde o společnosti, které se zabývají propagací bezplastového světa, politických institucí nebo dokonce těch, kteří se živí rozdáváním potravinových značek jakými je Dolphin Safe. Ta argumentační bezradnost, na kterou tvůrci narážejí u osob, se kterými dělají o udržitelném rybolovu rozhovory, je velmi výmluvná a patří k tomu nejlepšímu, co dokument nabízí. Současně tu zazní i hlasy lidí, jakými jsou například Sylvia Earle, což je takový David Attenborough mořského světa a zakladatelka iniciativy Mission Blue.
Seaspiracy je potřebný film. Mrzí mě, že chvílemi buduje napětí trochu umělými prostředky a zatím nemá stránku, která by dávala odkazy na ověřitelné zdroje, stejně jako u Cowspiracy. Pokud vás téma zajímá, dávám odkaz na dva dokumenty z poslední doby, které jsou o chlup kvalitnější: Azurová a Plastic Ocean.
USA, 2021, 89 min
Režie: Ali Tabrizi Kamera: Ali Tabrizi Hudba: Benjamin Sturley Hrají: Ali Tabrizi, Richard O´Barry, Richard Oppenlander, Michael Klaper, Paul Watson, Michael Greger Producenti: Kip Andersen Střih: Ali Tabrizi
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.